Sanctum

Název: Sanctum

Série: Asylum (2)

Autorka: Madeleine Rouxová

Překladatelka: Bronislava Grygová

Nakladatelství: Jota

Počet stran: 332

Anotace: Trojice přátel se vrací na známá místa, aby odhalili tajemství, které, jak doufají, je jednou provždy osvobodí od minulosti. Napínavé pokračování knihy Asylum vás zavede na známá místa, ale ukáže je v novém světle. Vyprávění je opět ozvláštněno dobovými fotografiemi, které pomáhají navodit atmosféru, kdy se tři přátelé pohybují na tenké hranici mezi minulostí a současností, genialitou a šílenstvím.

Abych pravdu řekla, na horory jsem příliš odvážná. Má odvaha se projevuje zakrýváním si obličeje, žadoněním, ať postavy nejsou hloupé a nechodí tam či onam a tak dále. Naštěstí u knih tento problém nemám. Někteří sice tvrdí, že tato série zkrátka a jednoduše není děsívá, ačkoliv je k žánru horor zařazena. Ale mě to nevadí, mě se líbí i tak.

Do téhle série bych se samostatně nejspíš nepustila. Dokonce jsem nečetla prvních asi padesát stran prvního dílu. Abych vysvětlila, jak k tomu došlo: Byly jsme s kamarádkou na týdením výletě a navštívily jsme spolu knihkupectví. Zatímco já si koupila Gejšu - což je mimochodem úžasná kniha a já ji můžu jen vřele doporučit - kamarádka se rozhodla pro Asylum. A tak jsme četly, až jsme se rozhodly, že se budeme střídat v předčítání jedné, tedy Asyla. Touhle knihou jsme se společně pročetly stejně. A proto že kniha je majetkem kamarádky, nenabídnu vám úryvky, ale věřím, že to nebude vadit.

Mimochodem, tato recenze může obsahovat spoilery na předchozí díl. Ty ale zakrývat nebudu. Spoilery na tento díl budou jako obvykle označovány Hele, spoiler! takto.

Ukázka obrázku. (Bohužel z Asyla,
z tohoto dílu jsem žádný nenašla.

Naši tři hrdinové - Dan, Abby a Jordan - se nedokážou zbavit minulosti. Pořád se jim vrací většinou v podobě nočních můr. Pak ale Dana kontaktuje Felix, ten kluk, co byl v létě posedlý jistým psychopatem a pokusil se Dana zabít. Ten našemu hlavnímu hrdinovi předá šifru, která všechny tři přátele zavede zpět na místo, kde se vše odehrálo. Doufají, že až vyřeší to, co po nich Felix chtěl, konečně se zbaví hrůzostrašné minulosti. Dozvídají se však o mnoha věcech, například o existenci Šarlatových, kteří ovládají snad vše kolem.

Jednotlivé charaktery se mi za tu prodlevu, kterou jsem měla mezi přečtením prvního a druhého dílu, stihly mírně vypařit z hlavy. Proto jsem teď zažila něco, co bych nazvala jedenapůltým dojmem. Začneme u Dana, nejhlavnějšího z hlavních hrdinů. Tomu klukovi to vážně docela pálí. Z hlediska strategie, jak nepadnout do rukou nepřátel rozhodně nejvíc. V této oblasti pro mě nejvíce zaostávala Abby. Kamarádka tomu říkala panika, zoufalství, zkoušení i nejmenších šancí. Já tomu říkám demence. Pardon, ale po zjištění, že Šarlatoví pravděpodobně ovládají OPRAVDU VŠECHNO ve městě jít na policii abych Šarlatové práskla... To by snad nenapadlo ani největšího... No nic... Jak jsi ji v tom mohl podporovat, Jordane? JAK? Možná jste si všimli, jak ráda si stěžuji na inteligenci postav.

A pak tu byl Jordan. Jordan, matematický génius. Jordan se svými úžasnými poznámkami, které sem hodím jako citaci, pokud budu mít příležitost. Gay Jordan. :3 Zkrátka a jednoduše moje nejoblíbenější postava a věřím tomu, že by to tak bylo i v případě, kde by Jordan nebyl homosexuál. A to už je u mě co říct. Ale co, má přece lepší přepoklady pro shipování!

Kniha také nabídla pár nových postav, jako byl například Cal.Oblíbený a pohledný chlapec studující vysokou školu. A taky jeden z lidí, u kterých bylo NAPROSTO jasné, že je v tom celém zamotaný. Na začátku je totiž jistá scéna, kdy luskal prsty a křičel na nějakého pomatence, ať se probudí. To určitě nebylo nic jako hypnóza! Nejvtipnější je, že kamarádka si toho nevšimla a když jsem na to upozornila, byla smutná, že už to ví a že se to mohla dozvědět až v průběhu knihy. Jsem hold skoro-spoilerista.

Knihu jsem si užila. Navíc jsem s ní zjistila, že mě velmi baví, číst nahlas, ačkoliv občasné přeřeky jsou přímo k pokukání! Uděluji knížce Sanctum krásných pět hvězdiček a to i přes fakt, nebo možná kvůli němu, že na horor to nebylo dostatečně děsivé. Jsem totiž přece velice odvážná, no ne?